| Popis: |
Autor se zabývá romantismem a otázkou českého biedermeieru. Avšak ani definice romantismu ani definice biedermeieru nám sama o sobě nepomůže, neboť každý pojem získává svůj význam až v daném kontextu. Dle autorova tvrzení je romantismus prvním uměleckým směrem ve středoevropském prostoru, který je i z hlediska světové literatury samostatnou, svéprávnou součástí evropské kultury. Komparatistický přístup neopomíjí jednotlivé národní literárněvědné tradice, ovšem na svůj předmět pohlíží jako na jednolitý celek. Z hlediska literární hodnoty se v této době rodí celá plejáda vynikajících autorů, kteří dávají zaznít zmodernizovanému anebo zcela nově vytvořenému literárnímu jazyku. Abychom připomněli alespoň ty nejvýznačnější, patří sem český Mácha, Poláci Mickiewicz a Słowacki, maďarští básníci Vörösmarty a Petőfi, Slovinec Prešeren, Ukrajinec Ševčenko – ale i „prokletí básníci“ z období rozkladu romantismu (Krasiński, Norwid, Eminescu). Opodstatnění autorova tvrzení dodává současně to, že v tomto kontextu lze snad lépe posoudit často diskutovanou otázku českého biedermeieru, který by tedy měl být pojímán jako dědictví a pokračování sentimentalismu a preromantismu: oproti romantismu, jehož sentimentalita se nespokojuje s kultem konvencionálních a obecně prospěšných citů, ale – právě naopak – ve jménu individuální svobody je připraven štěstí a harmonii třeba i zničit. The study focuses on the relation between Romanticism and Biedermeier, considered as literary movements in pre-March Czech literature. This study’s basic thesis is that we can interpret Biedermeier only in the context of Romanticism, because only in relation to Romanticism is its fundamental semantic distinction obvious. The study analyses the stylistic inosculation of both movements, on the basis of Czech texts with Hungarian and Polish parallels. |
