| Abstrakt: |
Abstract: a1_Islámská minulost a současnost se podstatnou topologickou součástí západního obrazu Egypta staly až hluboko ve druhé polovině 19. století. Podíl na tom měl rozvoj vědecké orientalistiky, široká nabídka cestování i sociální a kulturní transformace blízkovýchodního regionu hledajícího svou moderní identitu. Dříve podceňované islámské formy se začaly prosazovat jako prostředky architektonické reprezentace na světových výstavách, kde konkurovaly replikám starověkých památek. Jedním z aktérů tohoto procesu byl rakouský architekt českého původu František (Franz) Schmoranz ml. (1845-1892), podle jehož projektu byl uskutečněn Egyptský pavilon na výstavě ve Vídni v roce 1873. Schmoranz se s islámskou architekturou důkladně seznámil při svých opakovaných mnohaměsíčních pobytech v Káhiře a po návratu působil ve Vídni jako její uznávaný znalec a propagátor. Pro Rakouské muzeum pro umění a průmysl připravil několik expozic islámské architektury a pro světovou výstavu v Paříži 1878 vytvořil kolekci skleněných nádob zdobených orientálními arabeskami. Ačkoliv sám nepublikoval vědecké studie, jako architekt i designér patřil k průkopníkům archeologicky fundovaného orientalismu. Na rozdíl od většiny Evropanů se při studiu islámského umění neomezoval jen na plošnou dekoraci. Schmoranz podstatně rozšiřoval rádius možné recepce Orientu, neboť západní publikum seznamoval s obytnými kvalitami arabského domu a tak uspokojoval potřebu „interiority“, sílící v industriální společnosti 19. století. Příspěvek prohlubuje a zpřesňuje poznatky o životní dráze, tvorbě a záměrech tohoto umělce, a to primárně se zaměřením na problematiku kulturního transferu v souvislosti se světovou výstavou ve Vídni roku 1873. |
