| Abstrakt: |
Abstract: a1_V Severní Americe došlo k mnoha změnám týkajícím se psaní o středoevropském modernismu a jeho vystavování. Ačkoliv perspektiva center a periferií stále může být pokládána za východisko pro pochopení vývoje transnacionalismu a kulturní výměny, v současném diskurzu se otevírají nové možnosti. Útvar „východní Evropa“ pojatý jako „moderní Druhý“, zčásti vzniklý díky nomádského modernismu — viz „sítě mobility umění a umělců“ Matthewa Rampleyho, se ve dvacátých letech 20. století „proměňoval v postmoderní Druhý (v neurčitém prostoru)“ (Andrzej Turowski). Náhoda a fragmentace ve fotomontáži dále narušovaly linii determinismu a přispívaly k sebereflektující úvaze o času a prostoru, jež se objevuje v dadaismu i v kolážích Jindřicha Štyrského a Karla Teigeho z období Devětsilu. Vše tedy naznačuje, že bychom měli uvažovat spíše o historiografii epizodních jevů. Epizody setkání s mimoevropskými, sebeidentifikujícími modernistickými hnutími inspirovaly v globální současnosti mnoho přínosných přirovnání, která poukazují na vazby mezi asymetrickými koloniálními a postkoloniálními podmínkami, včetně „transmodernismu“ (Christian Kravagna), mikrohistorie, „kulturní mediace“ (Piotr Piotrowski), „kontextuálního modernismu“ (R. Siva Kumar), mikrosociologie (Thomas Hauschild), mikropříběhů a myšlenky „reanimace“ kulturního dědictví Davida Joselita podobné Rampleyho „kritickému diskurzu kulturního dědictví“. |
