| Abstrakt: |
Abstract: Rozhodování českých soudů a správních orgánů zpravidla podléhá několikainstančnímu přezkumu. V tomto procesu můžeme identifikovat vztah mezi „nižší“ a „vyšší“ instancí, přičemž každá z nich pro své rozhodování používá určitá měřítka, určitý referenční rámec. Od racionální úpravy přezkumu lze především očekávat, že nižší instance jsou schopny (a povinny) rozhodovat tak, aby jejich rozhodnutí nebyla rušena. A opačně, pokud rozhodnutí zrušeno bylo, znamená to, že orgán, který zrušené rozhodnutí vydal, pochybil, a měl správně vydat rozhodnutí jiné. Článek poukazuje na několik případů, kdy tento požadavek není naplněn právě proto, že nižší a vyšší instance se při rozhodování řídí jinými kritérii. Zároveň ukazuje, že na takové případy, které zákonodárce není ochoten vyřešit, reaguje praxe snahou o sbližování kolidujících referenčních rámců. To se projevuje především tak, že referenční rámec rozhodování nižší instance může být ovlivněn odlišným referenčním rámcem jeho přezkumu. Předložená syntéza tak dává do souvislostí zdánlivě zcela odlišné situace, na které však lze aplikovat obdobný myšlenkový postup. Ve většině případů se tak i skutečně děje; tam, kde nikoliv, může být článek vhodnou inspirací. |
