| Abstrakt: |
Abstract: Autor v tomto esejistickém textu načrtává kontury duchovních proudů, které v době od vzniku Československa v roce 1918 do nastolení komunistického režimu v roce 1948 hledaly alternativy k jeho demokratickému, kapitalistickému a republikánskému zřízení a jeho západní orientaci. Konstatuje, že ačkoli se nečekané obnovení české samostatnosti v podobě společného státu se Slováky těšilo podpoře jasné většiny příslušníků obou těchto národů i jejich elit, neustále zaznívaly hlasy, které masarykovské Československo pokládaly na pouhé intermezzo a neuspokojivou odpověď na „českou otázku“. V tomto smyslu autor hovoří o „kalném proudu“ či „deklinačním diskurzu“, jehož součástí bylo volání po rozchodu se Západem a po revolučním či autoritářském řešení. Jako přitažlivé vzory se tu nabízelo především sovětské Rusko pro silnou radikální levici, dále fašistická Itálie, katolická ortodoxie a nakonec nacistické Německo pro konzervativní či fašistickou pravici. Po zániku první republiky Protektorát Čechy a Morava znamenal dočasné vítězství pro vyznavače německé „Nové Evropy“, po osvobození třetí republika přiblížila socialistickou perspektivu, která se po komunistickém převratu změnila v sovětský protektorát. Autor přibližuje názory a texty některých intelektuálů kritických vůči systému liberální demokracie, mezi nimiž ze známých osobností nechybějí například komunistický novinář Julius Fučík (1903-1943), kolaborantský novinář a protektorátní ministr Emanuel Moravec (1893-1945), teolog Josef Lukl Hromádka (1889-1969), politik Hubert Ripka (1895-1958) nebo prezident Edvard Beneš (1884-1948) jako hlavní demokratický garant poválečného spojenectví se Stalinovou diktaturou. |
