| Abstrakt: |
Abstract: Článek upozorňuje na jeden z nejdůležitějších pojmů v umělecké historiografii Hanse Sedlmayra, jímž je gotická katedrála. Při jeho analýze jsou uplatněny dva teoretické přístupy, nejprve formule patosu Abyho Warburga, poté „plovoucí označující“ Clauda Léviho-Strausse. Zatímco přístup Léviho-Strausse pomáhá vytvořit přehled mnoha různých významů připisovaných metafoře katedrály, ukazující kupředu k utopické budoucnosti, nebo zpět do romantizované minulosti, Warburgův poskytuje model kulturního vývoje, který probíhá mezi dvěma odlišnými póly, migrací a přežíváním. Studie zjišťuje, že Sedlmayrova idea katedrály je založena na pojetí „estetického chrámu“ vycházející z romantismu, a dokazuje, že jako kritik nebyl imunní vůči předmětu své kritiky. Sedlmayrovo uvažování může být následně uvedeno do souvislosti jak s teorií moderního umění, tak s uměleckou praxí. Text vystihuje kontrast mezi fragmentem a totalitou jako dvěma protichůdnými vizuálními principy, které jsou známkou gotičnosti, a nenavrhuje tak jen přezkoumání Sedlmayrova díla, ale také novou interpretaci vybraných uměleckých děl vztahujících se k toposu katedrály. V článku zaměřeném na malbu jsou exemplárně probrána díla Karla-Friedricha Schinkela, Moritze von Schwinda, Clauda Moneta a Jacksona Pollocka, ale i Lyonela Feiningera a Le Corbusiera. |
