| Abstrakt: |
Abstract: a1_Obnažené lidské tělo patří ke klasickým, ale zároveň kontroverzním námětům v umění. Text se zabývá jeho zastoupením ve výzdobě architektury. Vyobrazování nahého těla se stalo předmětem mnoha teoretických studií, avšak stavební dekor je v nich neprávem opomíjen. Představoval však důležitou bázi pro pěstování nahých figur a jejich konfrontaci s širokým publikem, hlavně v městské zástavbě druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Text zkoumá postupné zapojování „nahých soch“ (tj. neoděných či zčásti obnažených postav) do architektury Prahy. Důležitou roli v tomto procesu sehrály veřejné stavby, hlavní platformou nahých figur se však staly nájemní domy. Text hledá důvody rozšíření nahých soch a nachází je ve spojení ikonografických tradic, rozvíjejícího se kultu těla a výtvarně-technologických příčin. Zabývá se snahami o cenzuru nahých soch, překračujících konvence nejen z hlediska obnaženosti, ale také z hlediska genderových zvyklostí: vyobrazování nahého ženského těla mělo silnou tradici, ale jinak tomu bylo u těla mužského a v případě propojování těl dvou pohlaví; při analýze jejich vidění je navíc třeba zohlednit i pohlaví diváků — kolemjdoucích. Ačkoli se nahé sochy staly běžnou součástí Prahy kolem roku 1900, v té době bylo vynuceně zasaženo do podoby nahých mužských figur v průčelí Hlavního nádraží; nahrazení genitálií fíkovými listy bylo podmíněno zmíněnými genderovými faktory. Nahé sochy měly politické konotace, jež se projevily již nástupem mladočeských politiků do čela pražské obce (1906), kdy se změnil přístup k nahým sochám ve veřejné architektuře. |
