| Abstrakt: |
Abstract: V návaznosti na řadu zkoumání, jež zdůrazňují zvláštní povahu fotografií sochařských děl, vychází článek ze schopnosti fotografie sdělit hmatné kvality, tradičně chápané jako doména sochařského umění včetně nízkého reliéfu. Východiskem předložené interpretace je schopnost fotografie nejen upozornit na detaily, které lze při vnímání děl samých přehlédnout, ale tyto detaily pomocí světla a stínu vytvářet. Výklad vztahu mezi sochařským a fotografickým detailem je následně doplněn o zkoumání měřítka, jež hraje ve vnímání fotografií sochařských děl samostatnou roli: na rozdíl od přímočaře látkového detailu působí měřítko nezávisle na dané měřitelné velikosti a oslovuje diváka svým specifickým způsobem, spjatým s činností vnitřní vizualizace. Vědomí měřítka, které v nás může fotografický detail vyvolat, vede od vnímaného díla k dalším představám, jejichž osobnější povaha se nutně týká divákovy situace ve světě. Odtud přirozené propojení otázky měřítka s fotografickým oslovením, jemuž dává Roland Barthes jméno punctum a jehož odlišnost od tradičního ikonografického detailu spočívá v tom, že je realizováno v divákově mysli, v níž se rozpíná nezávisle na uspořádání vnějšího obrazu. Článek přitom zdůrazňuje, že nezbytnou podmínkou tohoto oslovení a s ním spojené hry měřítka zůstávají hmatové kvality fotografie samé a jejich schopnost věrně evokovat povahu sochařského reliéfu. Výsledné čtení produktivního napětí mezi tradičním detailem a měřítkem, jehož proměnlivost ztělesňuje punctum, se opírá o řadu příkladů počínaje ranými daguerrotypy a využívá širokého spektra dalších studií, sahajícího od Herderovy Plastik přes Aloïse Riegla a Rolanda Barthese po současné diskuse. |
