| Abstrakt: |
Abstract: Podobně jako mnohé jiné civilizace vnímali i Číňané svět kolem sebe velmi sebestředně. Sinocentrické vidění světa bylo založeno na přesvědčení o univerzální autoritě čínského vládce, jenž se jako syn Nebes těšil zvláštní přízni vyšší moci, a na představě kulturní nadřazenosti, která ovlivňovala pojetí vztahů mezi čínskými státy a jejich nečínskými sousedy. Kultura byla vnímána jako hlavní médium přirozené a poklidné transformace necivilizovaných "barbarů" v civilizované obyvatele čínského světa. V tomto uvažování samozřejmě kultura označovala výhradně kulturu čínskou, jedinou hodnou toho jména, jež povyšovala své nositele vysoko nad ostatní. Kulturní nadřazenost se tak v ideologické rovině stala základní premisou diplomatických vztahů s bližšími i vzdálenějšími sousedy a svou důležitost si udržela až do sklonku 19. století, kdy byla Čína v ostrém střetu se Západem nucena přehodnotit své postavení ve světě. Článek osvětluje ideologické pozadí sinocentrického vidění světa a tributárních vztahů a současně vyzdvihuje rozpor mezi ritualizovanou fikcí a pragmatickou zahraniční politikou císařských dvorů, která se ideologií nenechala svazovat. |
