| Abstrakt: |
Abstract: Východiskem našich úvah o počátcích humanismu v českých zemích je Kristellerovo dnes už klasicky "úzké" pojetí tohoto proudu jakožto filologicko-filozofické metody. Na přelomu 15. a 16. století převzali aktivní roli v literárním provozu až na několik výjimek utrakvističtí kněží, kteří mimo jiné pomocí překladů usilovali reformovat upadající pohusitskou společnost. Důraz byl kladen na náboženskou výchovu a kultivaci morálky v intencích prvokřesťanské církve. Tato tendence, kterou jsme označili novým termínem protoobrození, nemá většinou ani v rovině překladu ani v ojedinělých původních pracích s vědeckým humanismem nic společného - přesto však ze své mimořádné důležitosti nic neztrácí. Náboženský rigorismus a jazykový patriotismus nebyl vlastní pouze konzervativním utrakvistům, ale i nonkonformním náboženským společenstvím. Tyto malé církve, vedené konfesijními prioritami, se rovněž uzavřely před nenáboženským vzděláváním a výukou cizích jazyků (řečtiny, hebrejštiny) a rovněž aktivity jejich vůdců se s humanistickými zájmy neslučovaly. Krok s Evropou hodlalo držet pouze nábožensky synkretické centrum v Náměšti. Právě zde poprvé, ale žel nakrátko 1533-1535 se vyjevil potenciál nezředěného humanismu, a to díky Erasmově kriticky reformační metodě překladu a díky domácímu vědeckému zájmu o češtinu. Pak se na úrovni biblického překladu z české izolace vymanila ještě jednota bratrská, ovšem ve srovnání s německou reformací opožděně až počátkem 60. let 16. století. V pohusitském období se nejblíže k antické tradici a humanistickému myšlení díky studiím na zahraničních univerzitách přiblížila početní menšina katolíků. S potřebami a čtenářskými schopnostmi převážně utrakvistické společnosti se však míjela, a tak je... |
