| Abstrakt: |
Abstract: Studie pojednává o vytvoření světové organizace historiků ve 20. letech minulého století a snaze rozvinout mezinárodní spolupráci v historických vědách, kterou zcela utlumila první světová válka. Historická komunita hodlala navázat na předválečné mezinárodní historické kongresy. Ovšem již první světové setkání historiků v Bruselu 1923 ukázalo, že válečné sentimenty jsou stále velmi intenzivní a zvláště poměr dějepisců francouzského jazyka k Němcům představuje značný problém. Nejenže dějepisci z Německa nebyli do Belgie pozvaní, ale řada národních historických reprezentací s nimi nepočítala ani do plánované světové organizace, jejíž vznik předpokládala závěrečná deklarace bruselského kongresu. Díky intenzivní činnosti několika osobností se podařil od roku 1924 postupně otupit nepříznivý postoj části evropských historiků k německým kolegům (zvláště důležitá byla ochota Henriho Pirenna ke kompromisu) a zahájit proces vzniku Mezinárodního výboru historických věd - CISH. Hlavním koordinátorem vzniku CISH byl především Američan Waldo Leland, jenž apeloval na tvořivou spolupráci mezi národními historiografiemi a měl také lví podíl na finančním zabezpečení CISH z amerických privátních zdrojů. Ustavující zasedání CISH se odehrálo v květnu 1926 v Ženevě. 28 delegátů z 19 zemí především schválilo statut mezinárodního komitétu (otištěn v příloze), zvolilo své činovníky a rozhodlo o konání dalšího kongesu v roce 1928 v Oslo. Ustavení CISH a první léta jeho existence v praxi demonstrovaly, že mezinárodní spolupráce mezi historiky je v éře politické stability možná. |
