| Abstrakt: |
Abstract: Článek se zabývá Fischerovou strukturalistickou koncepcí krize západní civilizace v jejích souvislostech s českou i světovou filosofií, sociologií a politologií. Novověké dějiny Západu chápe jako drama, v jehož průběhu je krize následována peripetiemi, aby vše vyústilo v katastrofu. Krizí se rozumí katarze novým poznáním. V situaci, kdy jde o katastrofu civilizace, tedy o rozpad jejího stávajícího tvaru, je podle Fischera pojem krize užíván nesprávně. Skutečnou descendenci Západu totiž podle jeho názoru způsobil „názorový primitivismus“, tedy despekt k transcendenci. Ten inicioval dominanci „mechanicismu“, beroucího na sebe postupně podoby osvícenství, darwinismu, marxismu a pragmatismu. Sociálním důsledkem tohoto „primitivismu“ je od konce 19. století nárůst úsilí o egocentrické sebepotvrzování. 20. století teoreticky legitimizovalo tuto tendenci mj. „postmoderní“ ideologií. Vlastní katastrofa Západu je však ve své aktuální podobě způsobena liberálně chápaným demokratismem, který formalizovanými idejemi Svobody a Práv zakrývá jejich individualistické či úzce skupinové zneužívání. Dominanci „nového primitivismu“, který destabilizuje společenský celek, lze čelit pouze oživením ideje demokracie jako respektu k odborné zdatnosti - s důrazem na permanentní politické angažmá svéprávných sociálních subjektů. Civilizační katastrofu Západu lze utlumit jen celkovou sociálně-politickou intervencí, jež bude hájit obecné společenské zájmy. |
