| Abstrakt: |
Abstract: a1_Dnes devastovaný kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě ve vojenském újezdu Libavá náležel na konci 17. století k nejdůležitějším poutním místům olomoucké diecéze. Za stavbou nového kostela stál v letech 1682-1688 kníže-biskup Karel II. z Liechtentesteinu-Castelcorna (1624-1695), jakožto mecenáš a objednavatel výzdoby. Zásadní podíl na podobě kostela a dekoraci jeho interiérů, jejichž starší podoba je dnes známa pouze z archiválií a fotodokumentace, nesli umělci z oblasti lombardských jezer. Architektonické plány pocházejí od císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally (1629-1702) z Bissone, kamenické a sochařské práce provedl Andrea Aglio (kolem 1650-1698) z Arza, štuky vytvořili Matteo Rezzi a křestním jménem neuvedený člen rodiny Fontanů z Chiassa. Studium malířské výzdoby kostela ve Staré Vodě, které je hlavním námětem článku, obohatilo seznam známých freskařů pracujících v 17. století na Moravě o jméno dalšího ticinského malíře - Giovanniho Carlona (1636-1713) z Rovia, jenž vymaloval centrální fresku na klenbě lodi i čtyři alegorická znázornění kontinentů na jejích stěnách. Dochované, byť značně poničené Carlonovy malby se vyznačují neobvyklou ikonografií s emblematickými prvky. Pro sestavení programu malířské výzdoby byl nepochybně využit vedle jiných spisů traktát Jacoba Masena Speculum Imaginum Veritatis Occultae. Malby ve Staré Vodě patrně nevycházejí z existujících emblémů, nýbrž podobně jako na Svatém Kopečku u Olomouce uchopují se znalostí Masenovy teorie zobrazená témata invenčně a svébytně. I když Carlonovy fresky nedosahují náročnosti programu malířské výzdoby baziliky na Svatém Kopečku, paralely mezi konstrukcí některých maleb jsou evidentní. |
