| Abstrakt: |
Abstract: Pozitivističtí historikové lékařství, vedeni savoir moderní západní biomedicíny, po dlouhou dobu líčili středověké lékařství jako odchylku z kontinua vědeckého a medicínského pokroku. Historická epistemologie, založená na myšlenkách Cavaillese, Foucaulta, Davidsona a Hackinga, však umožňuje rozrušit toto falešné kontinuum a odpoutat středověké lékařství od moderní medicíny. Postmodernistické přístupy, jako ty jež vycházejí z Lyotarda, Barthese a Derridy, dávají historikovi další možnost dekonstruovat středověký a moderní medicínský diskurz a odhalit množství narativních optik, jež se prolétají kolem biomedicínských a biokulturních vláken. Tím, že tyto dva medicínské systémy osvobodí a zasadí je do odlišných historických a epistemologických kontextů, jež je utvářely a zároveň jimi byly utvářeny, může historik revidovat teorie, praktiky a kulturu středověkého lékařství, aniž by je musel anachronisticky ospravedlňovat vůči modernímu medicínskému diskurzu |
