| Abstrakt: |
Abstract: a1_Obraz sv. Jeronýma v National Gallery ve Washingtonu z roku 1505 navázal na již hybridní verzi tématu, která spojila do jednoho celku dvě ikonografické tradice zobrazování tohoto světce – Jeronýma jako učence ve studovně a Jeronýma v krajině. Giovanni sám sv. Jeronýma zobrazil v průběhu své malířské dráhy několikrát. Washingtonský obraz je vlastně kombinací jeho vlastní verze sv. Jeronýma v londýnské Národní galerii (která se téměř shoduje s jeho sv. Jeronýmem v Uffiziích) a starší kresby jeho otce Jacopa (British Museum). Základní skladebné motivy skály a pramene byly nepochybně zamýšleny jako charakteristiky prostředí, známého z Jeronýmových vlastních Životů poustevníků. Jedním z nových prvků, které se na obraze vyskytují, je pár zajíců v jeho středu. Podle Augustinova komentáře 104. (103.) žalmu jsme my sami zajíci, kteří se mají uchýlit ke skále, již představuje Kristus. Latinské znění Vulgaty, jejíž překlad garantoval právě sv. Jeroným, vypouští označení zajíce z příslušného verše žalmu. Obraz je tedy jakoby augustinovskou korekcí Jeronýmova překladu, zaměřenou k proměně našeho vnitřního života. To nasvědčuje tomu, že vznikl pro vzdělaného humanistu, jenž zároveň vyznával asketický ideál poustevnictví. Motiv skalního oblouku byl záhy využit Albrechtem Dürerem (dřevoryt B. 113, 1512). Odtud jej převzal Mistr litoměřického graduálu do své iluminace se Stigmatizací sv. Františka, jež uvozuje rukopis česky psaných Životů otců z roku 1516. Sociální kontext středoevropských zobrazení sv. Františka a Jeronýma se však výrazně lišil od prostředí, ve kterém vznikl Giovanniho originál. |
