| Abstrakt: |
Abstract: a1_Británie zprvu reagovala na „pražské jaro“ 1968 rezervovaně. Události v Československu vnímala minimálně do začátku května jako snahu o ekonomickou emancipaci. Podle Britů chtěli českoslovenští komunisté revidovat svou politiku především v oblasti zahraničního obchodu: Západ měl dodat zboží a technologie a platit hodlalo Československo tím, že se podobně jako Rumunsko stane enfant terrible sovětského bloku. K podstatnějšímu přehodnocení britského pohledu na „pažské jaro“ došlo v květnu 1968 v souvislosti s konferencí velvyslanců Jejího Veličenstva v zemích východní Evropy. Britští diplomaté sice oceňovali poněkud liberálnější politiku nového komunistického vedení, zároveň však konstatovali, že Československo zůstává i nadále jednostranně orientováno na Moskvu. Plány československých vůdců, kteří (podle britského velvyslance v Praze Williama Barkera) chtěli vzájemně zkombinovat socialismus sovětského typu a demokracii, se jim zdály naivní a zcestné. S postupujícím tlakem Sovětského svazu a jeho spojenců na Československo, zvláště na začátku července, začala britská vláda zkoumat možnosti, jak efektivně zasáhnout v jeho prospěch. Prvním krokem, který podnikla také díky zájmu britské veřejnosti, bylo prohlášení k československým událostem. Ministr zahraničních věcí Michael Stewart v debatě o zahraničních vztazích 18. července 1968 před členy Dolní sněmovny řekl, že každá země se musí sama rozhodnout, jak si uspořádá vnitřní poměry, a proto jedině českoslovenští občané sami si mohou udělat pořádek ve vlastní zemi. Zároveň Stewart uvažoval o ostrém veřejném protestu proti sovětskému postupu vůči Československu. |
