| Abstrakt: |
Abstract: Článek se věnuje teoretickým problémům psaní literární historie. Východiskem úvah je zdánlivě ostrý konflikt mezi historickými analýzami, které prosazují diskontinuitu jako nástroj i předmět výzkumu (Michel Foucault) proti koncepcím literární historie, jež se snaží vycházet z nějakého typu kontinuity. Autor spatřuje východisko z této ostré teoretické kontradikce zastoupené pojmy „tradice“ a „diskontinuita“ v přesunu pozornosti k etickým aspektům literárních dějin. Argumenty pro hledání etické dimenze literárně-historické práce nachází zejména v hermeneutice H. G. Gadamera, P. Ricoeura, v knize polské badatelky E. Domańské Historia egzystencjalna (2012) a v Novém historismu S. Greenblatta. Na základě analýzy etických aspektů v koncepcích těchto teoretiků autor vyvozuje, že podstata minulosti se ohlašuje svou zneklidňující nejistotou, nestálostí, mnohostí, jinakostí. Jakýkoliv text minulosti, který se stává námětem historického výzkumu, zakládá etický vztah vedený ideou dluhu. Literární historie nespočívá na potvrzování kontinuity (např. nacionální historiografie), ale naopak z jejího neustálého hledání a zpochybňování. Každý text může být vnímán jako rezonanční deska („stopa“ minulosti) zpřístupňující setkání s jinakostí. Do centra pozornosti by se tak mohly dostávat opomíjené fenomény, jako jsou lidské emoce, touhy, strach, bolest, tělesnost, a to i skrze okrajové či zapomenuté texty, jakožto záznamy „pohybů“ živých lidských bytostí, které o něco usilovaly a skutečně žily. |
