| Abstrakt: |
Abstract: David Hume vytvářel svůj filosofický systém s ambicí stát se Newtonem lidské přirozenosti. Jeho věda o člověku měla být naplněním tohoto projektu. Hume byl inspirován experimentální metodou založenou na pozorování a vylučující východisko z hypotéz; tuto metodu aplikoval do budování tzv. duchověd (moral science) jako základu všech ostatních věd ostatních. Při pozorování lidských poznávacích mohutností ale došel ke skeptickým závěrům, že přirozené sklony mysli porušují empirické východisko, a proto poznání nemá racionální legitimitu. Tím jsou narušeny Humovy počáteční ambice a dochází se k nemožnosti teoreticky obhájit možnost přírodovědy. Jádro vědy o člověku tak spočívá ve dvou oblastech - ve zkoumání mysli a ve zkoumání chování člověka ve společnosti. Hume se tím zasloužil o rozvoj psychologie a o ustavení společenských věd jako nezávislé disciplíny. Ve shodě s vytyčenou metodou má ale tato filosofická věda pouze dokumentační, a nikoli normativní charakter. |
